Komunikace se neučí. Komunikace se trénuje — stejně jako hra na piáno.

Možná na to nejsme zvyklí, ale komunikace se trénuje. Stejně jako hra na piáno. Vědomě. Každý den.

Tuto větu říkám často. A čím déle s lidmi pracuji, tím víc ji považuji za základ.

Komunikace totiž není soubor informací.

Je to sada návyků, reakcí a dovedností.

A ty nevznikají čtením, ale zkoušením.

Učit se vs. trénovat

Učit se znamená poslouchat, číst, analyzovat.

Trénovat znamená zkoušet, dělat chyby, ladit, zkoušet znovu.

A právě tam se rodí skutečné porozumění.

Nestačí vědět, co je dobrá zpětná vazba –

je potřeba ji umět říct. Tak, aby vás druhý neposlal do háje, ale poděkoval vám.

Nestačí znát typologii lidí –

je potřeba poznat typ člověka podle prvních tří vět a přizpůsobit tomu jazyk.

Komunikace není znalost. Je to dovednost.

A jako pro každou dovednost i tady platí:

• čím víc tréninku, tím víc přirozenosti,

• čím víc chyb, tím lepší reflexy,

• čím víc praxe, tím méně stresu.

Možná jste to zažili taky: 

Přečetli jste si knížku o komunikaci — 

a pak to ztroskotalo u prvního nepříjemného rozhovoru.

Já si moment, kdy mi došlo, že znalost nestačí, pamatuji dost přesně.

Seděl přede mnou zaměstnanec, mlčel — a pak udělal pravý opak toho, co jsem chtěl.

Já byl přesvědčený, že jsem to vysvětlil jasně. On to prostě neslyšel.

A mně došlo, že nestačí mluvit.

Potřebuju trénovat, jak to říct tak, aby mě slyšel.

Kolikrát jste už něco řekli – a druhý jen kývl… a nic?

Možná vás „jen slyšel".

Ale to je jen první ze 3 úrovní, kterými naše slova musí projít, aby zafungovala.

V tomhle článku ukazuji, jak zasáhnout všechny 3 úrovně:

https://bit.ly/3ZbU63m