Já nic, to SE pokazilo samo - proč výmluvy v komunikaci oslabují váš vliv.

Ve škole nám to nikdy neřekli… 

Asi se to ztratilo někde po cestě…

Nějak se to neodeslalo… 

Zní vám to povědomě?

Takové věty slyšíte dnes a denně. A možná je občas říkáte i vy sami.

Nejsou zlé. Ani agresivní.

Jsou to nenápadné výmluvy v komunikaci,

které nám berou odpovědnost – a s ní i chuť něco měnit.

Berou nám tah na branku.

Energii. Vliv.

Pojďme se na ně podívat zblízka.

Kdo za nimi stojí? 

Kdo nás to sabotuje?

1. Představuji SE 

Možná ho neznáte jménem, ale určitě s ním mluvíte častěji, než si myslíte.

Je to takový staroegyptský bůh výmluv a neviditelnosti.

Jeho jméno je SE.

A umí to zařídit tak, aby nikdo za nic nemohl. Nikdy. 

Všimli jste si někdy vět jako:

– To se nějak pokazilo.

– Stalo se to samo.

– Na to se zapomnělo.

V žádné z těch vět není žádný člověk. 

Nikdo nic neudělal a přesto se něco stalo.

Kdybych byl bůh, přesně takhle bych si to zařídil.

Bůh SE je typický bůh – nepotřebuje pozvání. Je prostě všude.

V kuchyni. Ve firmě. Na poradách. A často i v hádkách.

A čím víc prostoru mu dáte, tím víc vám vezme.

Energie.

Odpovědnosti.

A občas i vztahy.

Podíváme se mu na zoubek?

2. SE v práci

To se mělo vyřešit dřív. 

Zapomnělo se na to.

Nedomluvilo se to s klientem.

Neposlalo se to včas.

Udělalo se to jinak, než bylo potřeba.

V těchto větách se ztrácí jeden zásadní prvek: 

👉 Kdo to měl vyřešit? 

👉 Kdo na to zapomněl? 

👉 Kdo to neposlal?

Výmluvy v komunikaci mají často jedno společné jméno: SE. Nepovedlo se to – a nikdo za nic nemůže.

Není tam.

Zmizel.

A odpovědnost? Tu si vzal SE.

Jasně, někdy to děláme nevědomky.

Ale právě proto je důležité si to uvědomit.

Protože jazyk má moc formovat realitu.

A když mluvíme tak, že vypadáme jako oběti náhody, 

pak se tak začneme i cítit.

Dalo by se dokonce říci, že si tím sami podrážíme nohy – 

zbavujeme se příležitosti věci změnit.

Protože věříme, že SE to prostě stalo.

Když kolega řekne: 

👉 „To se mělo vyřešit dřív.“

 je to úplně jiný vesmír, než když řekne: 

👉 „Měli jsme to vyřešit dřív.“

 nebo 

👉 „Neudělal jsem to včas.“

V prvním případě jakoby mluvil o nějakém objektivním světě, kde se věci tak nějak stávají.

Ve druhém případě je to konkrétní svět s konkrétními lidmi, kteří mají šanci to příště udělat jinak.

Zkuste si někdy jen tak v duchu nahradit zvratné „se“ konkrétním subjektem.

Najednou to celé zní jinak:

Věta s božským SE	Věta se sebevědomým JÁ
Na to se zapomnělo.	Zapomněl jsem na to.
Prezentace se nepovedla.	Nepřipravili jsme ji dobře.
Nestihlo se to.	Nestihli jsme to.
Dodávka se zpozdila.	Dodavatel zaspal - a my jsme to nezachytili.
Nedomluvilo se to s klientem.	Nezavolali jsme mu.

Možná vám to zní příliš osobně.

Ale právě v tom je síla:

💬 Když řeknu, že jsem něco udělal (nebo neudělal), mohu to příště změnit.

💬 Když „SE to jen stalo“, nemám s čím pracovat.

SE vás totiž trochu uspává.

Bere vám drive. Nebo vašim zaměstnancům.

A nenápadně vám říká:

Tys s tím přece neměl nic společného.

3. SE doma

A co doma?

Taky se vám ztratily klíče?

Mělo se to koupit – ale nekoupilo?

Zlomily se hrábě?

A když se zeptáte, proč…tak jen pokrčení rameny:

„Já to nevěděla.“

Zní to jako běžné věty z běžných dnů.

Ale ve skutečnosti?

Tohle je SE v celé své domácí slávě.

Zvlášť ve vztazích je SE nenápadný spoluhráč,

který odpovědnost rozředí dřív, než si ji vůbec stihneme přiznat.

Místo „Zapomněla jsem na to“ řeknu: 

👉 „Nevěděla jsem o tom.“

Místo „Nepohlídal jsem to“ zazní: 

👉 „Ono to uteklo.“

A místo „Zlomil jsem hrábě“? 

👉 „Zlomily se.“

Jakmile se něco udělá samo, 

není s kým mluvit.

Není jak navázat.

A už vůbec není jak to příště změnit.

🧠 Jazyk tvoří emoce. 

A v těchto větách podvědomě říkám: 

– Nemohu za to. 

– Tohle se mě netýká. 

– Tohle není moje zodpovědnost.

A i kdybych to nemyslel špatně, 

druhý to může slyšet jako: 

– Nezajímáš mě. 

– Udělej si to sám. 

– Trhni si.

A přitom stačí tak málo.

Říct prostě: „Zapomněla jsem. Mrzí mě to.“

A energie celé situace se změní.

Najednou to má jméno. Tvar. A prostor k nápravě.

💬 Možná jste to už zažili: 

🧒 „Já to nevěděla, takže nemůžu.“

Nezní to jako popis situace.

Zní to jako obranný mechanismus, který má jediný cíl –nebýt viník.

Až příště budete stát u lednice a říkat „To mléko se nějak zkazilo“, 

zkuste se zastavit. A zeptat se:

👉 „A kdo ho tam vlastně nechal tři týdny?“

Bůh SE to nebyl.

SE to samo nestane.

Buď to uděláte vy – nebo někdo jiný. A nebo taky nikdo.

Výmluvy v komunikaci nás nezachrání. Akce ano.

Na vás je, jestli tomu budete jen přihlížet.

Nebo to vezmete zpátky do vlastních rukou.